Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Lidé tundry a tajgy
/bannery/1-2018.png./bannery/1-2018.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2003


Lidé tundry a tajgy


Tomáš Boukal


Kolem nás je jen zšeřelá zimní tajga. Před námi sotva viditelná stezka, občas značená záseky. Valer, komi-zyrjanský lovec, prošlapává cestu. Já, na lyžích podšitých losí kožešinou, se ho snažím neztratit z dohledu. Několik kilometrů za námi zůstal sněžný skútr, nepodařilo se ho znovu nastartovat.

Les se otevřel do rozlehlé zasněžené pláně - bažin. V dálce se černal tmavý pruh stromů. Naštěstí před námi prošel někdo na lyžích a jeho stopa nás vedla dál. Terén se začal pozvolna svažovat k nedaleké řece. Konečně nás stezka přivedla na její zamrzlou hladinu. Po několika desítkách metrů se dostáváme znovu na břeh a před námi se ze tmy vynoří stavení, sruby nevelké osady. Žije v ní rodina Mansů. Už dávno spí. Světlo mé baterky ozářilo nízkou místnost. Z lůžek přitisklých ke stěnám se zvedají rozespalé postavy. Mého průvodce znají. Zažíná se petrolejová lampa, staví se voda na čaj a pozvolna se rozproudí hovor.

Tak jsem se dostal mezi Manse, sibiřské lovce, rybáře a dříve i pastevce sobů. Pohostinně mne přijali a nechali mne část zimy žít s nimi v jejich táboře. Podobných setkání jsem zažil několik. V severské tundře s tisícihlavými stády sobů a jejich chovateli Chanty nebo v mrazivé lesotundře ve stanech lesních Něnců.

Pastevci a lovci

Mansové, Chantové, Něnci, to jsou jen některá ze jmen etnik obývajících rozlehlé prostory severozápadní Sibiře. Mezi pohořím Ural, tvořícím hranici mezi Evropou a Asií na západě a řekou Jenisej na východě se rozkládá ohromné území západosibiřského severského lesa - tajgy. Protkává ji nespočet řek, říček a jezer. Páteří celé oblasti, zvané Západosibiřská rovina, je veletok Ob, klikatě se valící ke Karskému moři.

Na severu přechází les do tundry, která je převážně domovem pastevců a jejich stád domácích sobů. Nejpočetnějšími z nich jsou tundroví Něnci (asi 34 tis.). Jejich osídlení zasahuje až k severnímu pobřeží poloostrovů Jamal nebo Gidan, na východě do povodí Jeniseje a na západě až do evropských tunder poloostrova Kanin. Druhou skupinou, která obývá jižnější část tundry jsou severní Chantové. Kulturně jsou si s tundrovými Něnci blízcí. Hlavním způsobem jejich obživy je kočovné pastevectví sobů. Stáda čítající až několik tisíc kusů jsou takřka v neustálém pohybu. Domorodci je na jejich pouti za potravou musí následovat a usměrňovat k novým pastvištím. Něnci i Chantové žijí v tundře v kónických stanech, kterým se říká čum. V zimě je pokrývají sobími kožešinami, v létě silným plátnem. Všechen majetek se kočovníkům vejde na několikero saní tažených soby. Na jaře a v létě směřují se stády většinou k severu. Na zimu se vracejí do jižnějších částí tundry nebo překračují hranici lesa.

Domorodé obyvatelstvo pásu tajgy tvoří především nepočetné skupiny lovců a rybářů. Na západě jsou to Mansové (8,3 tis.), od nich k východu Chantové (22,3 tis.), na severu lesní Něnci (okolo 2 tis.), dále k východu Selkupové (3,6 tis.) a u samotného Jeniseje Ketové (1,1 tis.) spolu s Evenky (z celkového počtu 29,9 tis. jich na levém břehu Jeniseje žije pouze malá část). Kultura zdejších nativních skupin má mnoho společných rysů. Zároveň bychom zde ale nalezli řadu regionálních odlišností a to i v rámci jednoho etnika. Na rozdíl od oblasti tundry nabývá v tajze na důležitosti lov a rybolov. Pastevectví sobů zůstává důležitou součástí ekonomiky, ale stáda jsou v porovnání s tundrou mnohem méně početná. Často se liší i obydlí obyvatel tajgy. Část jich sice žije také v čumech, část však dala přednost malým jednoprostorovým srubům (např. Chantové, Mansové) nebo zemljankám (dříve např. Ketové).

Tajemná Jugra

Jazykově domorodé obyvatelstvo severozápadní Sibiře náleží hlavně do samodijské skupiny (Něnci, Selkupové) a obsko-ugritské větve ugrofinských jazyků (Chantové, Mansové) uralské jazykové rodiny. Ketové bývají považováni za jazykový izolát.

Osídlení severní části západní Sibiře je kladeno na přelom paleolitu a mezolitu. Hlavní migrační proudy zřejmě přicházely od jihu a západu přes pohoří Ural. Nejstarší archeologické nálezy jsou datovány do období mezolitu a byly nalezeny v povodí řeky Kondy (7.-6. tis. př. n. l.). Další mezolitická naleziště byla objevena také na řece Ess a u jezera Arantur. Formování zdejších etnik bylo složité a docházelo k častým pohybům skupin obyvatelstva po ose sever-jih (zřejmě vlivem přírodních a demografických podmínek).

První písemná zmínka o Jugře, území obývaném Chanty a Mansi (název vznikl z komi-zyrjanského slova, které označovalo Chanty a Manse), a Samodijcích (předchůdcích Něnců a Selkupů) pochází z roku 1096. Text stručně popisuje cestu poddaného, vyslaného Novgorodcem Gjurjatem Rogovičem na Pečoru a dále do Jugry "sousedící s Samojadjí v půlnočním směru".

Existují ovšem i starší prameny, ve kterých je zřejmě popisována oblast Jugry. Ve své Historii se Herodotos již v 5. stol. př. n. l. zmiňuje o bájných obyvatelích severních krajů. Také někteří arabští autoři podávají svědectví o "zemi temna" ležící na březích Severního ledového oceánu. Ibn Battuta ve 14. století popisuje výměnný "bezkontaktní" obchod se zdejšími domorodci. Nabízené zboží bylo ponecháno na určitém místě a druhý den se vedle něho objevily výměnou kožešiny. Pokud nebyl kupec s jejich počtem spokojen, vyčkal do dalšího dne, než byly kožešiny doplněny. Své obchodní partnery během transakce nespatřil.

Ve 12. století vrcholí proces vzniku uskupení, která sjednocovala skupiny Mansů, Chantů, ale i Něnců a Selkupů. V ruské literatuře se jim říká knjažestva, což by se dalo přeložit jako knížectví. To však naprosto nemístně evokuje představu evropského feudalismu neodpovídající místním poměrům. Jednalo se o předstátní útvary lovců a rybářů, i když v nich již existovala určitá vládnoucí vrstva a majetková a sociální diferenciace se začala stále více projevovat. Nejvýznamnější z těchto útvarů byly Pelymské "knjažestvo", Obdorské na dolním toku Obu, Kondinské na řece Kondě, Kazymské na Kazymu a Kodské na středním Obu.

Tato "knjažestva" se již setkala se snahou Novgorodského knížectví uvalit na obyvatelstvo Jugry daně. Roku 1193 se vydala do země za Uralem třistačlenná výprava pod vedením jistého Jadrejeva. Dochovaly se nám zprávy o obléhání jugorské vesnice, při němž Jugři použili úskoku. Pozvali Jadrejeva s několika jeho lidmi do osady a tam je pobili. Podobně se vedlo i dalším výpravám.

Nejdůležitějším politickým útvarem na Sibiři však nebyla jugorská "knjažestva", ale tatarský Sibiřský chanát. V druhé polovině 16. století stál v jeho čele Kučum-chán. Centrem chanátu bylo dobře opevněné město Isker (Sibir) na soutoku Irtyše a Obu. Spojenci Kučum-chána byli i někteří mansijští a chantští vůdcové - "knjazi". Vztahy chanátu s oblastí za Uralem nebyly nejlepší. Jeho protivníkem v této době již nebyl Novgorod, ale Moskevské knížectví.

Na jaře roku 1582 zaútočil syn Kučuma, Ali, společně s pelymským "knjazem" Abljegirim na osady ruských kupců Stroganových. V jejich službách byl v té době kozák Jermak Timofjevič, jenž byl vzápětí Stroganovci vyslán na tažení proti Kučumovu chanátu. Jeho výprava byla úspěšná. Ještě téhož roku kozácké oddíly vstoupily do města Iskeru. Sibiř byla připojena k Ruské říši a s ní i její obyvatelstvo včetně Chantů, Mansů či Něnců.

Tlak civilizace

Důsledkem připojení oblasti Sibiře k Ruské říši bylo hlavně uvalení daní (ve formě kožešin) na domorodé obyvatelstvo, ale vedle toho také jeho postupná christianizace. Ta oficiálně probíhala poměrně rychle, ve skutečnosti byla její účinnost do značné míry formální. Proto se zde můžeme se zbytky prastaré animistické víry setkat dodnes. Jejími projevy jsou mimo jiné kulty lovné zvěře (známé je uctívání medvěda), víra ve vládce řek, hor apod. Sibiř je ostatně považována za jednu z kolébek šamanismu.

Obecně je možné říci, že v období carského Ruska nebyly změny v životě domorodého obyvatelstva příliš výrazné. Na intenzitě však nabraly po převzetí vlády sověty ve dvacátých letech minulého století. Převládla snaha o "pozvednutí" kulturní úrovně sibiřských etnik, zaváděla se povinná školní docházka, zlepšila se lékařská péče, byla vytvořena psaná podoba místních jazyků. Ale prováděla se také kolektivizace (znárodňovala se sobí stáda), docházelo k pronásledování šamanů i náboženských projevů. Nespokojenost s těmito kroky vyústila i v několik ozbrojených střetů (např. roku 1934 v Jamalu a Kazimi).

V šedesátých letech byla na severozápadní Sibiři zahájena těžba ropy a plynu. To vedlo k mohutnému přílivu obyvatelstva z různých částí Sovětského svazu, industrializaci a zabírání rozsáhlých území včetně pastvin a loveckých či rybářských lokalit.

Po pádu komunismu se situace dále zkomplikovala. Řada domorodých komunit byla negativně zasažena ekonomickým kolapsem státního sektoru, který zajišťoval např. výkup kožešin, organizaci pasteveckých kolchozů apod.

V současnosti stojí osud sibiřských domorodců na rozcestí. Jejich kdysi odlehlý kraj protínají železnice, silnice i ropovody. Divoká tajga pozvolna ustupuje a s ní i její obyvatelé. Nejde jen o tlak civilizace v tomto viditelném smyslu slova. Mladá i střední generace prošla výchovou podobnou té naší. Většina mládí strávená v ruských internátech se musela někde projevit. I v tajze často poslouchají alespoň rádio. Výjimečný není ani stan stojící v tundře, který vedle plamenů ohně večer ozařuje televizor. Kultura je tak ovlivňována nejen zvenku, ale i zevnitř. Proč by se měl člověk trmácet nehostinnou tundrou za stádem sobů nebo desítky kilometrů mrazivou tajgou na lovu, když jeho příbuzní mohou popíjet v teple paneláku laciný alkohol a sledovat video? Nějaké peníze nebo práce se přece v jednom z nejbohatších krajů Ruska pro jeho domorodé obyvatelstvo najde.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod