/images/banner/03-2013_navychod_72dpi-titulka.jpg./images/banner/03-2013_navychod_72dpi-titulka.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2004


Holocaust v Nezávislém státu Chorvatsko


Daniel Putík


Období fašistické a nacistické nadvlády si v rozdělené Jugoslávii vyžádalo přes milion lidských životů. Pro zdejší, většinou nevelké židovské obce jsou léta 1941-45 lety nepředstavitelného utrpení a následné úplné decimace. Brutalita, jíž byli Židé vystaveni v Nezávislém státu Chorvatsko (podobně jako Srbové a ti Chorvati či Bosňáci, kteří nesdíleli blouznivé představy ustašovců a jejich německých chlebodárců o rasově čisté „Nové Evropě“), nenalezne srovnání ani v řádění Einsatzgruppen a jejich nohsledů při německém „ideologickém vyhlazovacím tažení“ na Východ.

Otevřené rány
Není pochyb o tom, že události, o nichž budeme hovořit, jsou nejbolestivější otevřenou ranou moderních chorvatských dějin. Cenou za iluzi bezkonfliktního soužití národů v poválečné Jugoslávii byla cílená tabuizace podobných historických traumat. Ovšem názor, že některé národy by snad mohly být „více vinny“ než druhé, se po letech Titovy vlády mění z těžko přiznávané spekulace v trýznivou jistotu.

Německo zahájilo útok proti Království Jugoslávie dne 6. 4. 1941 a již 17. 4. byla oznámena jugoslávská kapitulace. Mnozí obyvatelé (u Židů to pak mělo mít univerzální platnost) se pak stali obětí rozdělení státu mezi ty, kteří se více či méně podíleli na jeho rozbití. Velká část Slovinska, historicky spojená s rakouskými zeměmi, byla přímo anektována Třetí říší, pod jejíž správu se dostal i srbský Banát. Zbytek Srbska byl pak rozdělen mezi Německo, které zde posléze zavedlo civilní správu, závislou na místních kolaborantech, Bulharsko, které okupační režim s velmi silným německým vlivem vykonávalo také v Makedonii, Maďarsko, jež připojilo oblasti Bačky a Baranje se silným podílem autochtonního maďarského obyvatelstva (podobně tomu bylo ve slovinském Zámuří a chorvatském Mezimuří), a Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska – NDH), jehož bestiálnímu klerofašistickému režimu bylo dáno všanc obyvatelstvo Srijemu (Sremu), celého území Bosny a Hercegoviny a části Slovinska. Příslušnou kořist si za svou „pomoc“ v protijugoslávském tažení  vzal i Mussolini (šlo ovšem o pomoc v italském stylu). Charakteru jeho režimu však můžeme vděčit za to, že Židé, kteří se ocitli pod italskou správou, měli největší šanci na přežití. Jednalo se o území části Slovinska, Dalmácie, Černou Horu, Kosovo a Metohiji, včleněné do „Velké Albánie“ pod italským protektorátem. Dodejme také, že Italové měli převážný vliv v II. zóně NDH (tak jako Němci v zóně I.), jehož však nikterak nevyužili k záchraně těch, jejichž život zde byl ohrožen nejvíce – Srbů a Židů.

Zvrácená ideologie
Ani vlastní nacistická okupační politika v Srbsku není srovnatelná s hrůzovládou, již pod německou patronací vytvořili chorvatští ustašovci. Nejobskurnější z režimů, jež s německým (resp. italským) svolením v Hitlerově „Nové Evropě“ vznikly, si nikdy nezískal podporu většiny obyvatel, moc si tedy snažil udržet terorem, který ustašovce nakonec připravil i o poslední zbytky jistého kreditu. Součástí eklektické ideologie vládnoucího hnutí, jež spojovala bigotní katolicismus s vysloveně úchylnými představami o vyšším rasovém („gótském“) původu chorvatského národa, byla fanatická nenávist ke všemu slovanskému (tj. především srbskému) a stejně tak židovskému, a to v kontrastu s „čistou árijskou rasou“, reprezentovanou Chorvaty a ještě více pak muslimským obyvatelstvem Bosny, Hercegoviny a Novopazarského sandžaku. Je faktem, že ve slepé nenávisti Pavelićova hnutí vůči meziválečnému královskému režimu byl antisemitismus jevem druhotným, zastíněným i dnes těžko představitelnou nenávistí vůči Srbům (a jejich pravoslavné církvi) a zejména pak těm Chorvatům, kteří v očích ustašovců představovali nenáviděný jugoslávský režim. Židé se tedy stali oběťmi stejně brutálního teroru jako Srbové, jinak smýšlející Chorvaté a rovněž Romové. Vzhledem k relativně malým počtům Židů v Chorvatsku však většinu obětí chorvatských vyhlazovacích táborů tvořili Srbové.

Začátky teroru
Počátkem perzekuce Židů v Chorvatsku bylo zatýkání exponovaných židovských představitelů, které začalo již 10. 4. 1941, v den vstupu německých vojsk do Záhřebu a vyhlášení NDH. Záhy byly zahájeny výhrůžné akce – útoky proti židovským obchodům či náboženským objektům. Například v Sarajevu byla 16. 4. vypálena hlavní sefardská synagoga a další budovy židovské obce (jednalo se o společnou akci německých SS-mannů s ustašovci). Již 29. 4. vznikl v Drnji první ustašovský koncentrační tábor, Danica; zhruba 500 z celkem 3 000 vězňů byli Židé. Aplikováno bylo rasové zákonodárství – jakýsi klon Norimberských zákonů, analogický italskému, od 11. 5. byli také jmenováni komisaři pro židovský majetek, jehož konfiskace byla významným zdrojem příjmů státní pokladny a také osobních kont představitelů režimu.

Zhruba s německým útokem proti SSSR se i v Chorvatsku kryje zostření perzekuce vůči židovskému obyvatelstvu. Dne 26. 6. vydal poglavnik (vůdce) Ante Pavelić dekret, jímž nařídil internaci Židů, která proběhla nejprve v Záhřebu a následně i na zbytku území státu. Židé z tábora Danica byli během července 1941 přesunuti do Jadovna u Gospiće a tam povražděni. Asi 450 židovských (a na 3 000 srbských) mužů bylo pak během srpna transportováno do Jadovna a Jasenovce z koncentračního tábora na Italy okupovaném ostrově Pagu, ženy byly deportovány do tábora v Kruščici u Travniku, jenž dosud fungoval jako internační tábor pro Židy ze Třetí říše. Po masových zatýkáních v Sarajevu 3. 9. přibyly do tohoto tábora na 3 000 bosenských Židů. Koncem září pak byl kruščický tábor vylidněn: muži byli odvezeni do právě vznikajícího systému jasenoveckých táborů, ženy s dětmi pak do ženského tábora v Loborgradu. V listopadu 1941 proběhla nová masová zatýkání Židů v Sarajevu – zatčena a deportována tak již byla většina bosenskohercegovských Židů. Mimo Sarajevo probíhalo „divoké“ vyhlazování Židů v podobném duchu jako akce proti Srbům, týkalo se však pochopitelně relativně malého množství lidí.

 „Jugoslávská Osvětim“
S posunem německé exterminační politiky do masové fáze se zhruba shoduje vznik nechvalně známého systému táborů, označovaných jako Jasenovac I–IV (příp. I–V) v chorvatské Slavonii. „Jugoslávská Osvětim“, vybudovaná spíše jako systém vyhlazovacích než pracovních táborů, měla sloužit ustašovské představě o rasově, nábožensky i politicky homogenní společnosti. Ti kdo se z ní vymykali, a byla to značná část obyvatelstva země (zejména bosenští a krajinští Srbové, s důrazem na představitele pravoslavné církve, Židé, Romové a chorvatští, případně slovinští představitelé společenských struktur spojených s královským režimem, jakož i politické levice), měli být po nelidsky vysilujícím pracovním nasazení hanebným způsobem povražděni. Prudká ideologická nenávist ke všemu, co nezapadá do vymezeného systému, byla na rozdíl od nacistické chladně neosobní vyhlazovací mašinerie spojena s krutostí a sadismem, jejichž vzory lze nalézt tu v krvavých dějinách Balkánu, tu v makabrózních praktikách středověké inkvizice. Jasenovac, ač jeho zakladatelé i zde působící katani byli chorvatští, případně bosňáčtí ustašovci, poukazuje i na obecný trend k ideologicky motivované vyhlazovací politice, diktovaný z Berlína loutkovým státům, jako byly Slovensko, Francie nebo právě NDH. Němci, považující vyvražďování, jež v podmínkách války spustili, za velký dějinný úkol, se však nehodlali smířit se sadismem, s nímž postupovali ustašovští vrazi. Ta byla také před německými inspekcemi do značné míry zakrývána. Němci zároveň kritizovali neefektivnost vyvražďovací mašinerie, díky níž bylo ještě počátkem roku 1943 naživu asi 5 000 chorvatských Židů – kolem pětiny předválečného stavu.

V obecném povědomí je název Jasenovac spojen s tábory Jasenovac III a IV, jež vznikly poté, co byly starší tábory Jasenovac I a II v okolí Krapje zničeny povodní Sávy a 15. 11. 1941 zlikvidovány (ustašovci při této likvidaci povraždili až 700 lidí, z toho mnoho Židů). V těchto prvních dvou táborech zahynulo na 8 000 lidí různých národností; přežilo je asi 250 lidí, povražděných pak vesměs v táboře Jasenovac III. Listopad 1941 lze považovat za přechod k fázi masového vyvražďování, jež postihlo lidi transportované především z Bosny, Slavonie a Srijemu do dvou jasenoveckých táborů. Dne 19. 11. bylo poblíž tábora Jasenovac III pozabíjeno kolem 800 Židů. Roli katů museli vykonat Romové, následně rovněž zavraždění. Tak jak po vyhlášení Pavelićova dekretu o internaci „nechtěných elementů“ 25. 11. 1941 přicházely stále nové transporty, zvyšovala se i frekvence masových poprav. V příjemné atmosféře oslavili ustašovci v táboře Štědrý večer, načež při této příležitosti propíchali bajonety stovky lidí...

Způsob vraždění v jasenoveckých táborech jde za hranice běžného chápání, také proto, že zde funkce dozorců zastávali sadisté, jejichž nasazení ve válečných operacích by bylo (i přes velmi brutální charakter válek v této části Evropy obecně) pro režim nebezpečné. Mezi ně patřil mimo jiné farář Miroslav Filipović–Majstorović (jeho specialitou byly nucené křty pravoslavných „schizmatiků“, po němž byly již spasené duše obvykle povražděny), ale i velitel tábora Vjekoslav „Maks“ Luburić (kterého Simon Wiesenthal označil za největšího vraha II. světové války) či Ljubo Miloš a Ivica Matković. Ti osobně pozabíjeli tisíce či snad desetitisíce lidí způsobem, který by byl v takovém rozsahu jinde v Evropě nemyslitelný. Hluk, způsobený masovým střílením vězňů, znepokojoval obyvatelstvo okolních vesnic (obyvatele samotného Jasenovce ustašovci v souvislosti se vznikem tábora preventivně povraždili), a tak bylo přikročeno k „vývojově primitivnějším“ způsobům poprav. Lidé byli obyčejně umláceni dřevěnými tyčemi či kovovými palicemi (takto bylo např. během masových poprav v březnu 1942 pobito na 3 000 lidí), ubodáni bajonety, rozsekáni sekyrami a kladivy, ubičováni k smrti, a jejich mrtvá těla byla pak zrůdně zhanobena, hozena do řeky či do masových hrobů – ti, kteří je vykopali (obvykle Romové), v nich byli vzápětí rovněž pohřbeni. Když ani to nedokázalo choutky dozorců uspokojit, zavedli způsob, o kterém by se byrokratům z Reichssicherheitshauptamtu jistě ani nesnilo. Lidé byli tunelem nahnáni do velkokapacitních pecí a zaživa upáleni. Křik lidí, zabíjených takto přinejmenším po desítkách, předčil i střelbu ze samopalů a zlověstný černý kouř, valící se z táborového komína, nedal lidem v okolních vesnicích spát. Ze strachu z reakce veřejnosti byl tento odporný způsob vraždění během jara 1942 opuštěn a Luburić se vrátil k „osvědčeným“ dřevěným palicím.

Jako Jasenovac V bývá někdy označován tábor ve Staré Gradišce, jenž vznikl v souvislosti s přechodem genocidy do masové fáze na podzim 1941. Vězni i dozorci se mezi jasenoveckými tábory a Starou Gradiškou často střídali, a konečně i zohavené oběti posledně jmenovaného tábora byly často kremovány v Jasenovci. Největší masovou vraždou ve Staré Gradišce bylo usmrcení 2 000 dětí kyanidem během roku 1942.

Děsivý účet ustašovců
I v jiných částech NDH byly budovány tábory, jež byly součástí ustašovské vyvražďovací mašinerie. Ženské tábory vznikly na podzim 1941 v Loborgradu a Đakovu. Začátkem léta 1942 došlo k likvidaci đakovského tábora – 516 lidí bylo povražděno v jeho blízkosti, zbytek (kolem 2 000 lidí) byl převezen do Jasenovce a vyvražděn v Gradině. Zvláštním projektem ustašovské vlády byl vznik „ghetta“ pro Židy z Osijeku a okolí v Tenji. Židovská obec počítala se vznikem jisté samosprávy, jež jí byla ustašovci zaručena, a tak se do provizorního ghetta nastěhovalo na 3 000 lidí. Dne 15. 8. 1942 byly odtud rodičům vyrvány děti a poslány do Osvětimi, o 3 dny později byla další skupina odvezena do Jasenovce a 22. 8. 1942 byl vypraven další transport, jímž byla na smrt v Osvětimi kromě zbytku lidí v Tenji poslána také většina lidí z Loborgradu. Z oněch 3 000 lidí z ghetta v Tenji přežilo tři transporty smrti jen 10. V říjnu 1942 pak ustašovci zlikvidovali i tábor v Loborgradu, kde povraždili zbývajících zhruba 200 žen s dětmi. Léto a podzim 1942 byly obecně ve znamení destrukce – tak byl v listopadu zlikvidován i tábor Jasenovac III. Ty, které ještě nezmasakrovali, nechali ustašovští sadisté do posledního zemřít hlady. Asi 400 dětí ve věku 4–14 let z tzv. dětského domova při jasenoveckém táboře pak povraždili v Gradině. Z táborového systému tak zůstal funkční jen IV. jasenovecký tábor, v němž pak mělo utrpení pokračovat až do konce války. Roku 1943 už ustašovci pozbyli jakoukoli reálnou moc, a byli nadále jen trpěni nacistickými mocipány. Ti převzali z ustašovských rukou i genocidní akce – Židé internovaní v Chorvatsku a Bosně během roku 1943 byli posíláni na smrt do Osvětimi.

V bezprostředním okolí jasenoveckého tábora působili partyzáni, k nimž se přidala i část těch, kteří z tábora uprchli, jak to ve svých děsivých pamětech popisuje sarajevský sefard Albert Maestro, který se po válce usadil v Izraeli. Konečná likvidace tábora Jasenovac IV byla zahájena na přelomu let 1944–45, kdy bylo zmasakrováno kromě asi 3 500 vězňů i zhruba 15 000 lidí z okolí, obviněných ze sympatizování s partyzány. V dubnu 1945 pak začali ustašovci vraždit zbývající lidi v táboře. Likvidovány byly důkazy – byla spalována těla z masových hrobů, svědci exhumací byli následně povražděni. Ani poslední den existence jasenoveckého pekla neměl být méně chmurnější, než předchozí 4 roky. Dne 21. 4. 1945 se ustašovci rozhodli povraždit i ty, kteří přežili všechna dosavadní muka tábora. Asi 60 vězňům se povedlo vysvobodit, když uškrtili stráže, zbývajících zhruba 1 000 lidí však bylo zmasakrováno.

Účet ustašovské vlády je děsivý. Kromě nejasného počtu Srbů (v řádu statisíců) a již menšího počtu Romů vyvraždili za 4 roky své vlády na 30 000 Židů (včetně těch, kteří skončili v rukou Němců v Osvětimi). Jejich vládu přežilo jen asi 5 000 Židů z území dnešního Chorvatska, Slavonie a Srijemu (z předválečných 25 000) a cca 4 000 z 10 000 Židů bosenskohercegovských. Překvapivě velký podíl přeživších (28,5%) v Bosně a Hercegovině byl způsoben lepšími podmínkami pro vstup do národně–osvobozeneckých jednotek, jichž Židé ve velkém využili. Titovým partyzánům mohou ostatně za své životy vděčit tisíce Židů ze všech oblastí bývalé Jugoslávie. I přes počty obětí, řádově nesrovnatelné s výsledky genocidního průmyslu na území Polska, vstoupil chorvatský holocaust do dějin jako extrémní příklad lidské bestiality. Pohrdáním fakty a marginalizací hrůz se do dějin smutně zapsal první chorvatský prezident, původně historik Franjo Tuđman – psal-li o holocaustu, pak vždy v uvozovkách. Tolerance tohoto popíračství byla i vizitkou politické kultury moderního chorvatského státu, avšak jistě ne lichotivou.

Za přihlížení Italů
Zmiňme se rovněž o vývoji na územích pod italskou kontrolou. Vzhledem k ochranné ruce, již Mussoliniho režim držel nad italskými Židy, došlo k jejich genocidě až po jeho svržení roku 1943. Ta se týkala i balkánských území Itálie, jejichž okupační správu převzali Němci. Pro Itálii (a v mnohem větší míře i pro sousední okupační „mocnosti“, Maďarsko a Bulharsko) bylo typické, že chránila své původní občany, ale zároveň tolerovala genocidu cizích státních příslušníků na území pod svou kontrolou. Sem je třeba zařadit i okupační zónu II chorvatského státu. Na ostrově Pagu vznikly dva koncentrační tábory, mužský ve Slanu a ženský v Metajně. Na pažském polostrově Furnaža vraždili ustašovci jako obvykle svým bestiálním způsobem – část obětí byla mj. doslova upečena na kamenech rozpálených letním sluncem, jiní byli s kamenem na krku utopeni v Jaderském moři. Masové hroby pak nalezli Italové, kteří těla spálili. 3 000 Srbů a 450 Židů, kteří přežili, bylo posláno na smrt zčásti do Jadovna, zčásti do Jasenovce, ženy pak byly odvlečeny do Kruščice.

K další masové internaci Židů v okupační zóně II došlo pak až v listopadu 1942 – 750 Židů, včetně uprchlíků z části NDH pod německou kontrolou, bylo uvězněno v táborech na Lopudu a v Gruži, 1250 v Kraljevici. Z těchto táborů byli pak převezeni na ostrov Rab. Tamní koncentrační tábor sdílelo asi 2650 Židů se 13 000 slovinskými a chorvatskými odpůrci režimu, 4 400 lidí v něm zemřelo na nemoci a podvýživu. V chaosu po kapitulaci Itálie se mnohým podařilo uprchnout. 2 000 Židů z rabského tábora pak rozšířilo řady jugoslávských partyzánů.

Na těch územích, jež byla roku 1941 připojena k Itálii, mělo nastat peklo holocaustu teprve v létě 1943. Kolem 300 Židů, kteří se v koncentračním táboře na Rabu dostali do rukou Němců, bylo transportováno spolu se Židy z Rijeky do Terstu. Společně se 330 istrijskými Židy, kteří byli před válkou italskými občany, odjeli pak transportem smrti do Osvětimi. Židovští muži ze Splitu byli odvezeni do koncentračního tábora na bělehradském Sajmišti a tam zlikvidováni, ženy s dětmi pak odjely 11. 3. 1944 do Jasenovce. Nikdo ze splitských Židů transporty smrti nepřežil.

Oběťmi holocaustu se stalo také celkem asi 700 Židů z jugoslávských území, jež roku 1941 připadla Itálii (resp. „Velké Albánii“). Téměř polovina Židů z těchto území přežila, což svědčí i o charakteru vztahu italského fašistického režimu k Židům. Italové však nesou vinu zejména na tom, že nezabránili ustašovcům provádět genocidu na územích pod svojí kontrolou.

Období holocaustu je hlubokou ranou v dějinách jihoslovanských zemí, a Chorvatska především. Osudy desetitisíců Židů z těchto zemí jsou bolestivou připomínkou nedávné historie i důkazem lidské nepoučitelnosti. Na rozdíl od ostatních jugoslávských národností si Židé za II. světové války vypili pohár hořkosti až do dna. Z toho mála přeživších (z 82 242 Židů, žijících v předválečné Jugoslávii, jich 67 248 zahynulo) odešla většina po konci války do rodícího se Izraele; malé komunity, jež v těchto zemích zbyly, pak představují pro dnešní dobu jistý historický paradox. Období nedávné bosenské války bylo skutečně prvním v historii země, kdy se „vyplácelo být Židem“. Stovky lidí více či méně židovského původu opustily na základě iniciativy izraelských tajných služeb v konvoji pod ochranou OSN okupované Sarajevo a směřovaly zejména do Izraele a do Kanady, a díky vzájemné nenávisti mezi Srby, Chorvaty a Muslimy už pro antisemitismus jednoduše nezbývalo místo. Nad takovým typem tolerance však lze asi jen pokrčit rameny





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod