/images/banner/03-2013_navychod_72dpi-titulka.jpg./images/banner/03-2013_navychod_72dpi-titulka.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2002


Lesk a bída současné Litvy


Natálie Nerandžičová


Nad bezoblačným městem se rozezní tisíce zvonů. Starobylé kostely se předhánějí ve své pýše. Každý den, ve stejný čas, ráno, večer. Právem je Vilnius považován za jedno z nejpůvabnějších měst Evropy, kterému se předpovídá velká budoucnost v oblasti turismu, turismu, který mu jednou přinese slávu a peníze, ale také zničí velkou část jeho nezaměnitelného kouzla.

Do hlavního města Litvy se dá dostat několika způsoby. Jedete-li autobusem, nezažijete sice tolik pohodlí, zato si však s vyostřenou přesností uvědomíte, že skutečně cestujete na Východ. Jedním z nepochybných ukazatelů je kvalita veřejných toalet, která se naprosto zřetelně zhoršuje až k pověstným tureckým záchodům. Překvapením, zejména pro západní turisty, musí být existence těchto zařízení na vilniuském letišti, které si i přes svou miniaturní velikost hrdě říká "Vilnius International". Nemohu si pomoci, ale kdykoli spatřím tuto pýchu východní Evropy, bavím se představou, kterak se distingovaná americká turistka snaží strefit do díry uprostřed tak, aby opustila onu místnost pokud možno beze šrámu na své dobré pověsti.

Překvapení nekončí

Kromě obdivuhodné architektury centra hlavního města se člověk neubrání podivu nad prvotřídními obchody a drahými restauracemi (jídlo a pití je v Litvě asi o třetinu až polovinu dražší, než u nás), nad tím, že si mohou dovolit rozkopat střed města s tím, že budou stavět ohromné podzemní parkoviště a metro. Ženy se pak neubrání závisti, když spatří dvoumetrové vychrtlé Litevky brázdící hlavní třídu Gedimino prospekt, oblečené a nalíčené v jakoukoli denní či noční hodinu, jako by právě odešly z focení obálky časopisu Elle, v lodičkách s nebeskými podpatky, jejichž cena v českých korunách leží někde v oblasti snů dam a nočních můr pánů. Průzračně modrá obloha, vzduch, který hýří barvami, jež lze spatřit jen na severu, sedíte u kávy či půllitru jednoho z místních piv (např. Švyturys) a říkáte si, to není možné, ti se mají dobře, dokud…

…dokud nespadnou brýle mámení prvního dojmu. Na jedné straně místní krásky snažící se přivábit na své manekýnkovské půvaby pokud možno zámožného potenciálního manžela, aby pak po několik let každý den trávili čas návštěvami salónů krásy, těch nejdražších obchodů s obuví a oblečením, jichž je v centru tisíce (zato koupit láhev vody či chléb je v centru problém), pak večer celé načechrané čekají na svou vydělávající polovičku. Ta je s pýchou zavede do noblesní restaurace. Půvabná Litevka si objedná misku salátu, ze které sezobne dva lístky; musí přece zůstat krásná a vejít se do velikosti třicet čtyři, a to něco stojí! Vedle toho na ulici potkáte spoustu lidí, bezdomovců, žebráků, důchodců. Průměrná penze je tu totiž 200 lita, tedy asi 2000 korun měsíčně, což mnoho lidí odsuzuje k živoření hluboko pod hranicí chudoby. Penzisté se snaží s bídou bojovat po svém. Usměvavá paní úplně v nejnižší části Gedimino prospektu prodává zmrzlinu. Jiná svižná důchodkyně ve sportovním blond sestřihu (spousta žen je tu blond, ovšem podobně jako v jiných zemích zejména díky chemii) prodává na trhu dřevěné vyřezávané výrobky - kuchyňské potřeby i dekorace do domácnosti. Svěřila se mi, že kdysi byla v Praze, že tam má "padrúgu", ale že ani na cestu neušetří (lístek na autobus stojí kolem 300 lita).

Pak si sednu do jedné z hospůdek na Pilies gatve, vychutnávám atmosféru středomořského městečka, podtrženou mladíky předvádějícími se na motorkách před místními kráskami, a objednám palačinky se špenátem. Moc mi nechutnají. Vzduch poklidu se rozčísne, když se ke mně náhle vztáhne třesoucí se popraskaná dlaň ozdobená zašlou špínou. Povzdechnu si, protože to už je během hodiny pátý žebrák, který po mně jistě bude chtít zase nějaké peníze. Spatřím však staříka, který se v kabátku neurčité barvy třese jakoby zimou, ačkoli je červenec a třicet nad nulou, a něco mi říká. Některým slovům již rozumím, takže mu svou lámanou litevštinou odpovím, že mluvím rusky. Děda se na mě podívá svýma zanícenýma očima a zeptá se, zda si může vzít tu palačinku, co mi zbyla na talíři, protože má strašlivý hlad.

Lesk a bída Litvy

Grandiózní stavba metra a podzemního parkoviště v centru města rázem ztrácejí svou zář, když člověk otevře oči a vidí stařičké škodovácké trolejbusy a obecní panelové domy, kde nějaký sovětský projektant považoval za zbytečné postavit v bytech splachovací záchody, takže nájemníci chodí na společnou kadibudku na dvorku. Litevské krasavice přestávají být tak atraktivní ve světle důchodkyň se zlatým úsměvem, jež nemají co jíst, a tak prodávají nanuky nebo použité plastikové tašky s nápisem Sony či Benetton, jedna za skvělou cenu 5 lita (50 korun). A je třeba zajít na takzvaný Běloruský trh. Své jméno získal zejména díky chudým vesničanům ze sousední země, již se snaží prodat své sklenice plné medu, zubní pasty, které zřejmě "spadly" přímo do jejich rukou z korby nějakého nákladního automobilu, a brambory, hromady brambor a červené řepy.

Z červené řepy se pak nadělá spousta oblíbené polévky šaltibarščiai, z brambor pak cepelinai, obří litevské knedlíky, plněné masem či houbami, ve tvaru známé vzducholodě (průměrný Litevec spořádá čtyři, cizozemec, když se hodně snaží a je to hodně velký chlap, jeden a půl, cizozemka mé velikosti, tj. metr šedesát a příslušná hmotnost, sotva polovic). I další národní jídlo, velice oblíbená pochoutka podávaná k pivu - prasečí uši - naznačuje, jak je (a patrně vždy byl) tento kraj chudý.

Na druhou stranu se jen těžko věří, že jen před desíti lety tu fungovala snad jediná restaurace, že tomu je teprve jedenáct let, co se tento statečný a hrdý národ jako první z baltských států rval o samostatnost, že tu Rudá armáda ještě pár let pobývala a Litva samotná na svou pověstnou vznětlivost a bojovnost doplatila obchodní blokádou ze strany Ruska. Stát pak čelil velkým ekonomickým potížím včetně neuvěřitelně vysoké inflace. Dnes je oficiální inflace na dvou procentech a oficiální nezaměstnanost činí 12,9 procent. Bůh ví, kolik lidí je ve skutečnosti bez práce.

Platí to o jiných zemích, platí to i o Litvě: hlavní město je vždy státem ve státě, poznat zemi znamená cestovat po kraji. Je tedy čas podívat se…

…mimo hlavní město

Nejprve se však rozloučíme pohledem na okouzlující Vilnius z nebeské výšky. Stojí za to podívat se na město z televizní věže. Teprve tam uvidíte, jak rozkouskovaný Vilnius je, jako by se sestával z několika nezávislých celků rozdělených velkými parky. Návštěva televizní věže s otáčivou restaurací je užitečná ještě z jednoho důvodu; nachází se zde muzeum s otřesnými fotografiemi z událostí z roku 1991, kdy věž obléhaly oddíly sovětského vojska. O život při tom přišlo několik stovek civilistů, mezi nimi patnáctiletých šestnáctiletých studentů. To ještě navrch k těm třem stům tisícům popravených a deportovaných před šedesáti lety…

Vyjela jsem strávit nějaký čas mimo město, na chatě, která je pochopitelně opatřena saunou, u jezera v Dusetos, vesnici na severovýchod od Vilniusu až za Utenou (kde vaří známé litevské pivo). Půvabná příroda, téměř bez kopců, prázdná, téměř neobydlená krajina střídá obrázky jako z osmnáctého století: babička dojí krávu uprostřed pole, mladý muž ve starodávných kalhotách kosí trávu, dědeček na povoze taženém jedním unaveným koněm poklimbává.

Řídí můj litevský kamarád, mladý pětadvacetiletý právník, kterému říkám K., což ho nesmírně rozčiluje. Litevci jezdí značně italským způsobem, nevím, zda bych tento styl ustála. Zeptala jsem se ho, zda se ten děda na povoze, který jsme právě minuli, nezraní. K. mě uklidnil, že dědeček je patrně opilý a kůň cestu domů vždycky najde. Míjíme muzeální bicykly, které jejich majitelé řídí v protisměru cik cak, ženy neurčitého věku v šátcích, jež se v nestřežený okamžik vrhají do vozovky. Jsme na jedné z litevských dálnic a na jedné z mála slušných silnic v zemi. Vzápětí mineme několik dětí i rodin, které stojí podél dálnice s košíky hub a sklenicemi lesních plodů.

K. mi vysvětlí, že to prodávají "pánům z města", že prodej darů lesa je často jediným příjmem pro vesničany. Dozvídám se, že tito lidé mají jednu až dvě krávy, nemají televizi, rádio a neplatí daně. Občané druhého řádu. K. nechápe, co mě na tom pohoršuje. Tak to prostě je. Exkluzivní dívky na Gedimino prospektu, čekající na zámožného manžela (K. jistě jednu z nich za několik let dostane), a vedle toho lidé, kteří ani nevědí, že by mohli něco chtít, něco očekávat, mít nějaká práva. Tak to prostě je.

Zatímco se v prastaré volze ze šedesátých let, jež hrozí každou chvíli zástavou srdce, plazíme směrem k našemu cíli nyní již po prašné cestě (je to doopravdy jako v Keni, na mapě spoustu cest nenajdete a ukazatele buď neexistují nebo jsou vyřezány do stromu na téměř neviditelném místě. Vždyť cestu v Litvě přeci každý zná), snažím se od K. vyzvědět, z čeho Litva buduje svou oficiálně stále vzrůstající prosperitu. Z dodávek energie z jaderné elektrárny Ignalina do Běloruska to asi nebude. Oficiálně se země vzmáhá díky produkci mléčných výrobků, zejména sýrů. Litva je totiž třetím největším vývozcem sýrů z Evropy (po Francii a Itálii) do USA. Neoficiálně do země plyne značné množství prostředků díky pašování levných cigaret na Západ. Každý o tom ví, nikdo o tom ovšem nemluví.

Teorie relati